Bedřiška, bývalá hornická kolonie uprostřed industriální Ostravy. Město sem od 90. let stěhovalo „problémové" rodiny s cílem lokalitu vybydlet. Místní ale přidělenou roli odmítli a z obávané adresy vlastními silami vybudovali sebevědomé sousedství, které staví na zkušenosti hornických rodin, majority i romské menšiny. Společně provozují komunitní centrum, platí nájmy, pracují a pečují o svou komunitu. Za příklad dobrého soužití označuje Bedřišku také prezident Pavel.
Městská část však Bedřišku vnímá jako „oblast s mimořádnou investiční příležitostí". Nájemníkům přestává prodlužovat smlouvy a vyprázdněné finské domky bourá. V listopadu 2025 situace eskaluje: bez varování přijíždí bagry k demolici pěti domů a střechu jednoho z nich na měsíc obsadí aktivisté. Domy nakonec padnou, aby o pár týdnů později magistrát rozhodl, že demolice byly nezákonné. Odpovědnost nenese nikdo.
Hornické dvojdomky. Československé stavební závody, Stavoprojekt Praha pro OKD Ostrava, arch. Hrubý – ing. Wein, kreslil Margold, 14. II. 1949, měřítko 1:100.
Tvářemi Bedřišky jsou místní obyvatelky, obyvatelé i děti. Desítky z nich, převážně romských rodin, obvod již vystěhoval - mnohé z nich skončily na ubytovnách, v posledních letech začal obvod pod tlakem nabízet městské byty. Poslední padesátka obyvatel neztrácí naději, přestože jim politická reprezentace Ostravy dává jasně najevo, že jsou na obtíž.
I strategie se mění - poté, co politická reprezentace představila plány na bytový development lokality se soukromým investorem, který počítal s demolicí hornické historie i kácením stromů, nyní konstatuje prosté: je to strategická rezerva.
Probíhá několik soudů, které vede samotný obvod Mariánské Hory a Hulváky - snaha je vystěhovat obyvatelstvo, ale taky znemožnit aktivity místnímu komunitnímu centru, srdci Bedřišky. Dle starosty Patrika Hujduse však na soužití majority a minority není nic neobvyklého. Rada městské části, která je za vysidlování Bedřišky zodpovědná, se k tématu odmítá vyjadřovat. Místní tak mohou využít své tři minuty interpelací na zastupitelstvu, aby dostali dvanáct minut odpovědi, na kterou již nemohou reagovat. Nerušit, vládneme.
Zatímco Mariánské Hory a Hulváky zaplavují předvolební portréty s lidmi, kteří se podílí na vykořeňování komunity, vyprávění prostupuje pohled dětí Bedřišky, které s kamerami samy natáčejí zákoutí osady: vidí idylu tam, kde úřady vidí ghetto.
V roce 2026 se blíží komunální volby, do nichž místní také kandidují. Život na Bedřišce jde dál - s obyčejnou radostí každodenního soužití, grilováním na zahradách a hledáním jistot v nejisté době.
Režisér Kryštof Zvolánek komunitu sleduje po několik let za pomocí omezených zdrojů vlastních a kapacit Tvůrčí produkční skupiny Remízek. Časosběrný film si klade otázku, čím se měří hodnota místa: cenou pozemků nebo cenou domova - a zda má malý člověk šanci uspět proti systému, kterému překáží.
V množství zpráv, které se na nás den co den valí, už většinou nejsme schopni dostatečně se k nějakému problému přiblížit – nikoliv jej jenom evidovat, ale skutečně jej pocítit, prožít a třeba i promyslet. Film nabízí blízký pohled, který si Bedřiška a její bohatá historie i obyvatelstvo zaslouží.
Režijní explikace, 15. 7. 2026
Bedřiška je místo, které jsem neviděl nikde jinde – vesnička ve městě, kde se žije jiným, pro mě mnohem přirozenějším způsobem života. Sounáležitost je zde v kontrastu k individualismu dnešního světa, udržitelnost zde vidím i přesto, že se tady topí uhlím. Média Bedřišku v posledních letech objevila, ale její složitost většinou vyprávějí až v karikaturní zkratce. Proto vím, že místní je třeba sledovat dlouhodobě a budovat upřímné vztahy.
Hornické kolonie jsou fenomén, který se vytrácí, aniž by lidé zodpovědní za jeho správu chápali jejich význam. Bedřiška je zpráva o konkrétních osudech materialistického světa, kde umíme vyčíslit cenu domu a hodnotu pozemku – ale neumíme ocenit domov, sousedství a soužití. Co se stát pokouší budovat shora, draze a marně – tady vzniká desetiletí přirozeně, zdola a prakticky zadarmo. A místo aby byla Bedřiška lékem, má se demolovat.
Místní mají většinou médií plné zuby – reportáží vzniklo o Bedřišce nespočet a pocit z nich je jeden dominantní: stejně tam nedají to důležité. Film není soudce – je nástrojem, jak zprostředkovat, co lidé prožívají, když se stanou občany druhé kategorie, bez práv. Politiky nevnímám jako antagonisty, je to zhmotnění systému, který obklopuje nás všechny – na vysoké úrovni či v zahraničí.
Rok 2025 byl turbulentní, série zastupitelstev zrušila plán na revitalizaci a spustila nelegální demolice. Dění je živé vyvíjí se i v roce 2026. Poslední zbývající jádro komunity obyvatel Bedřišky bojuje o zachování Bedřišky, zvolení zastupitelé zase o její zničení do voleb.
Právo na domov a rovné zacházení dnes vypadá jako starost několika rodin z jedné kolonie. Ale ve světě, který se otřásá klimatickou i sociální nejistotou, je to otázka, která se dřív, než čekáme, může týkat každého z nás. Proto ten film nevypráví o nich. Vypráví o nás.
Právě teď je pro nás zásadní každá koruna, abychom v naší práci mohli pokračovat. Sháníme tisíc lidí, kteří přispějí na film sto korun. Vaši podporu použijeme transparentně na další natáčení, práci v terénu, střihové práce, data management i opravy techniky. Podpořte nás ve sbírce níže prosím. Vaše podpora nám umožní vyprávět příběh Bedřišky takový, jaký doopravdy je.
